Nový Hlavák v Centru Architektury a Městského Plánování, Praha

Sedím v prostorách IPR, dříve Sdružených projektových ústavů na Karlově náměstí. Usazen přímo naproti "šále" s vizualizacemi vítězného návrhu je místo téměř ideální k vyjádření se k projektu. Snažíc si nastudovat a pochopit oceněné tři projekty soutěžního dialogu jsem v CAMPu strávil asi hodinu už ve čtvrtek v době plného výstavního prostoru a živých diskuzí o návrzích. Nicméně dnes je neděle, hodina do zavíračky, méně lidí a věnovat bych se chtěl výstavě jako celku.

Myšlenka kombinovat prostor k posezení či práci s výstavou není nová. Určitě si vybavíme mnoho kaváren a restaurací, kde na stěnách visí každý měsíc jiné obrazy a rovněž v Centru architektury u Karlova náměstí se jedná o zhruba rok zavedený koncept využití místnosti v přízemí. Milé prostředí kultivované diskuze nad jakýmkoliv projektem.

Další použité prvky výstavy rovněž nejsou nové. Mítnosti dominuje ve středu prostoru tzv. "light box", tedy světlem podkreslená tištěná vizualizace návrhu z jedné strany a pohledu na současný stav ze strany druhé. Podrobnější informace o projektech se je možné dozvědět z úzkých, na strop zavěšených pásů s texty a výkresy, popř. dalšími pohledy. Kdo má radši nerozpixelované, ale přesné výkresy, tak může rovnou přestoupit k obrazovce, kde najde digitální verze soutěžních materiálů. Z druhé strany pak možnost poslechu hodnocení poroty ve sluchátkách. Asi pro vstřebání, nebo naopak začátek je zde promítaná video smyška na stěně protější vstupu, která shrnuje vlastní soutěž a zobrazuje současnou podobu nádraží i okolí. Kdo by stále nerozuměl, může se vrátit k "šálé" s FAQ a textům jak v českém, tak anglickém jazyce, nebo se na cokoliv zeptat proškolených kustodů. V čem ovšem výstava odráží novost budoucí podoby hlavního nádraží v Praze?

Ta dětská stránka mého já ráda vzpomíná na modely železnice ať už ze stavebnice LEGO nebo věrných kopií vláčků v měřítku. Model tak složitého projektu nejspíše nebyl v zadání. Jedním z vyzdvihovaných témat soutěže je kooperace a koordinace tří subjektů: hlavního města, Správou železnic a Dopravním podnikem Praha, který přivádí k nádraží tramvajovou linku. Leckoho by mohla napadnou otázka, jak tyto tři subjekty chtějí koordinovat reálnou stavbu, když nejsou schopni ani společného modelu … Jistě, vizualizace jsou barevnější, atmosféričtější a snadněji publikovatelné s nápisy superlativů k případné obhajobě projektu. Na druhou stranu model je objekt, se kterým jsou jen starosti nejen stran mobility a který chce skoro inventární číslo pro umístění do galerie nebo jiného prostoru, kde má názorně představit návrhy. S kávou či pivem tedy nelze diskutovat nad budoucí situací, ale jste postaveni frontálně, dalo by se říci před hotovou věc. Píši před hotovou věc, i když si jsem vědom silné a živelně probíhající diskuze na všech úrovních a zároveň dlouhé i pestré cesty od jakéhokoliv vítězství v architektonické soutěži k vlastní realizaci, nehledě na způsob představení návrhu. 

V úvodu jsem slíbil nezaobírat se návrhy, ale výstavou jako takovou. Je zdarma v jistě inspirativním prostředí. Ve čtvrtek byla plná názorů lidí co se přišli ihned podívat o čem se to na netu tak ohnivě píše. V tento nedělní podvečer sedím u cappucina sám. Tedy sám kromě druhého člověka diagonálně přes místnost u dalšího stolu. Očividně si přišel jen sednout k notebooku, výstavu ani neregistruje. Ale třeba píše o tom, co již viděl, nebo ani vidět nechce. Je za deset devět a třeba jít na autobus. (1)

text vznikl v rámci  kurzu Výtvarná kritika a současné umění na UMPRUM

(1)   Návrhy a celou soutěž je možné shlédnout na webu novyhlavak.com

        

Vítězný projekt studia Hanning Larsen Architects je nazván "Šťastný Hlavák". Prohlížejíc si oceněné projekty mi hlavou lítá píseň od Tata Bojs, Štastnější

        

(...)

I já bych byl trochu šťastnější

Šťastnější

Šťastnější

Šťastnější

Šťastnější

Šťastnější

Šťastnější

celá píseň např. na Spotify